Počátek poutníkův

Tón melodie letící struny
maloval píseň Duše,
Byl to skvělý malíř,
obraz vznikal něžně, rychlostí
jenž nečekal ani on,
leč ladil vysoko mnohým uším
neslyšitelně.

Poutníku Vesmírnému,
krok však harmonie protkla...

Úmysl neměl, láskyplné plody letící vzduchem
snídal...
Konečně, po tak dlouhé cestě...
Věřil, že ji najde,
a byla tu,
nemohl svým uším uvěřit, ale ten dotek...
ta jemnost, ta naléhavost, slast i ...
Zrychlovala svůj i jeho tep
jako brzda veSmíru.

Spočinutí v tom kolotoči Galaxií, Planet, Sluncí
i komet...

Byl u počátku malby,
ten klid i chvění
cítil, že vše se změní
na počátku v prostoru plátna zastavení.

Nespěchal, měl věk již k malbě vlídný...

i přes spěch komet byl teď zcela klidný.

Obrazem mysli,
tryskal hned vodopád vjemů
započít malbu jenž sama vkreslí píseň,
zhmotnit ten vjem nemožné
zdálo se...
tak zachytit jen připomenout...
lákala píseň barev tvarů Ega jeho.

Čekal, jenž znal opojný spěch,
zrychlující se všeho jen dech...

Tón melodie prvně jenž uslyšel
zhmotnit...

....a pak započal
v prázdém plátně prostoru
dotkl se láskou ke štětci strun Duše
když všiml si
jak ruka jeho
strunami obraz maluje...

Poutníku Vesmírnému,
krok tak harmonie....

Protkla...