První fáze ženy
Je milá, hodná, usmívá se,
do očí cudně nedívá se,
připravena plnit každé přání...
Co sama chce?
... to nemá zdání
Jak ovečka jde uvnitř stáda,
už netuší, co měla ráda,
je ovcí bílou, nejbělejší
- tím pochybnost se ukonejší.
Je bílou růží bez trní,
co nepíchá ... a nevoní.
Ta krása je jen domnělá
jak kytka, co je umělá.
Co výhod skrývá toto bytí?
Bez slunce, vody ... - může býti.
Bez živin země držet půst......
tak nelze, Bože, Nelze růst!!!
Jde na mě z toho trochu strach,
vždyť místo včelek - sedá prach.
Je sice krásná růže bílá,
však není,
není,
...NENÍ ŽIVÁ!
Druhá fáze ženy
co uvnitř všechno mění:
Když přestane mít chuť být hodná,
je nutné stát se akce-schopná.
Teď její vzor
je vztek a vzdor.
Pak přes podoby deprese
jí probouzí se agrese.
A vzdor a vztek
je černý lék.
Je vzpupná, ječí, nehlídá se,
je černou kněžnou v plné kráse.
na sebe hledí s nechutí,
je černo-černou labutí.
Jsou bolavé ty černé lekce,
však náhle vidí, co už nechce.
Dny bolesti a vzdoru plny,
té růži začnou růsti trny.
Zoufalá se ptá co s tím,
vždyť žije teď svůj černý stín.
Jen vztek a vzdor
je její vzor.
Jak vlčí žena k luně vyje
kdo cítí bolest - ZASE ŽIJE.
A černý lék
je vzdor a vztek.
A tak se na to dívá svět,
jak krví svou si barví květ.
Třetí fáze Ženy
je teprv konec změny:
Už chápe teď, že býti hodná,
znamená vlastně ne-svobodná.
Že dobro x špatno prý tu je?
Však kdo to vlastně určuje?!
A jizvy černo-bílé doby
jsou přítomny jak padlých hroby.
A na nich kvíítí mnoha jmen
jak skryté zdroje síly žen.
To zpěv a hudba ženu živí,
tanec, hudba se jí líbí
a kvítka básní, obrázků -
má plné kapsy oblázků.
I příroda jí učí svoje,
kde nalézat má další zdroje.
Oheň, voda, vítr, vzdch,
či pampeliška - věrný druh.
Měsíc i země silou svojÍ
ji živí a staré rány hojí.
Rázem vidí v barvách duhy
sebe i všeho tvorstva druhy.
Poslouchá svůj vnitřní hlas,
kam zaměřit chce všechen čas.
Z očí jí sklouzla černá páska
a tedy ví, že čas je LÁSKA.
Tak našla žena svoje JMÉNO,
je z barev duhy upleteno.
To nejhezčí jsou ženy vnady,
když spojí všechny proti-klady.
Pak napájí jí svatý grál
a vnímá svůj potenciál.
A náhle jinak vidí muže,
jak rytíře řádu růže.
Pak samo se to podaří,
že obklopí ji templáři.
Je sama svého žití strůjcem
a srdce je jí dobrým vůdcem.
Už nepodléhá rutině,
tak život tvoří...
... bohyně.
A jsou-li další fáze ženy?
Pak pro mě zatím utajeny.
Hanka
jaro 2012
Růže a stín
Rok 2012. Čas, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama. Konec. Opuštění. A opravdu byl o puštění. Všeho, všech a nejvíc, toho v sobě...
a jak "se napsalo", tak se stalo...
První fáze ženy
Je milá, hodná, usmívá se,
do očí cudně nedívá se,
připravena plnit každé přání...
Co sama chce?
... to nemá zdání
Jak ovečka jde uvnitř stáda,
už netuší, co měla ráda,
je ovcí bílou, nejbělejší
- tím pochybnost se ukonejší.
Je bílou růží bez trní,
co nepíchá ... a nevoní.
Ta krása je jen domnělá
jak kytka, co je umělá.
Co výhod skrývá toto bytí?
Bez slunce, vody ... - může býti.
Bez živin země držet půst......
tak nelze, Bože, Nelze růst!!!
Jde na mě z toho trochu strach,
vždyť místo včelek - sedá prach.
Je sice krásná růže bílá,
však není,
není,
...NENÍ ŽIVÁ!
Druhá fáze ženy
co uvnitř všechno mění:
Když přestane mít chuť být hodná,
je nutné stát se akce-schopná.
Teď její vzor
je vztek a vzdor.
Pak přes podoby deprese
jí probouzí se agrese.
A vzdor a vztek
je černý lék.
Je vzpupná, ječí, nehlídá se,
je černou kněžnou v plné kráse.
na sebe hledí s nechutí,
je černo-černou labutí.
Jsou bolavé ty černé lekce,
však náhle vidí, co už nechce.
Dny bolesti a vzdoru plny,
té růži začnou růsti trny.
Zoufalá se ptá co s tím,
vždyť žije teď svůj černý stín.
Jen vztek a vzdor
je její vzor.
Jak vlčí žena k luně vyje
kdo cítí bolest - ZASE ŽIJE.
A černý lék
je vzdor a vztek.
A tak se na to dívá svět,
jak krví svou si barví květ.
Třetí fáze Ženy
je teprv konec změny:
Už chápe teď, že býti hodná,
znamená vlastně ne-svobodná.
Že dobro x špatno prý tu je?
Však kdo to vlastně určuje?!
A jizvy černo-bílé doby
jsou přítomny jak padlých hroby.
A na nich kvíítí mnoha jmen
jak skryté zdroje síly žen.
To zpěv a hudba ženu živí,
tanec, hudba se jí líbí
a kvítka básní, obrázků -
má plné kapsy oblázků.
I příroda jí učí svoje,
kde nalézat má další zdroje.
Oheň, voda, vítr, vzdch,
či pampeliška - věrný druh.
Měsíc i země silou svojÍ
ji živí a staré rány hojí.
Rázem vidí v barvách duhy
sebe i všeho tvorstva druhy.
Poslouchá svůj vnitřní hlas,
kam zaměřit chce všechen čas.
Z očí jí sklouzla černá páska
a tedy ví, že čas je LÁSKA.
Tak našla žena svoje JMÉNO,
je z barev duhy upleteno.
To nejhezčí jsou ženy vnady,
když spojí všechny proti-klady.
Pak napájí jí svatý grál
a vnímá svůj potenciál.
A náhle jinak vidí muže,
jak rytíře řádu růže.
Pak samo se to podaří,
že obklopí ji templáři.
Je sama svého žití strůjcem
a srdce je jí dobrým vůdcem.
Už nepodléhá rutině,
tak život tvoří...
... bohyně.
A jsou-li další fáze ženy?
Pak pro mě zatím utajeny.
Hanka
jaro 2012